OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pětiletá prodleva před další řadovou nahrávkou je pro debutující kapelu poměrně netradiční časový úsek. Na druhou stranu ne každý interpret potřebuje s maximální nutností upozorňovat na svoji existenci. Je to i případ tohoto severomoravského kvarteta, jehož prvotině bylo uštědřeno nemálo pozitivních ohlasů, ale zároveň, což je i příklad recenze kolegy Pavla, bylo naznačeno, že si skupina sem a tam ukrojila až příliš veliký krajíc a že některé její kompoziční ambice neodpovídaly finálnímu produktu.
Týkalo se to především těch skladeb, ve kterých se APATHEIA nechávali strhnout svými výbornými instrumentálními schopnostmi, s pomocí kterých se snažili přijít s písněmi silně inklinujícími ke klasickému artrockovému „cestování“. Výsledek sice nebyl úplně nejhorší, ale skupina jakoby si po těch pěti letech byla moc dobře vědoma faktu, že její přednosti jsou přeci jen někde jinde. To koneckonců už díky několika podařeným skladbám jasně demonstroval i debut, ale letošní novinka je v tomto směru mnohem výmluvnější.
Zjednodušení má za následek výraznou redukci těžkopádnosti, která v mnoha ohledech bezejmenný debut brzdila v rozletu. Příklon k úderné rockové písničkovosti lze jedině přivítat. Havířovští se sice nerozhodli vrhnout do víru jednoduchých popěvků a písní sestavených dle klasického mustru „sloka-refrén-sloka-refrén“, ale sázka na chytlavější a tím pádem i lehce zapamatovatelné motivy je zjevná.
To jde ruku v ruce s až nakažlivě optimistickým feelingem snad všech skladeb. V tomto ohledu se APATHEIA zdají být šťastlivými chlapíky, kteří si navíc svoje pocity nechtějí nechávat pro sebe. A i když se jejich současná tvorba drží o poznání více při zemi, snění se nevzdávají alespoň v textové rovině. „Dressed In Dreams“, jež celou kolekci otevírá, je přesně tím pravým vstupem do jejího nitra, prozrazujícím vše důležité o své podstatě. Její celkově veskrze radostnou náladu ještě zvýrazňuje euforický refrén. Píseň ideálně se hodící na nějaký sluncem prozářený letní festival.
Úbytek (o něco) náročnějších kompozičních celků však neznamená redukci dobrých nápadů. Na to jsou APATHEIA stále až příliš velicí hračičkové, vědomi si svých instrumentálních schopností. Ve výsledku to znamená, že si z jejich skladeb v prvním plánu zapamatujete hlavně nosné linky či refrény, ale pod jejich slupkou je k nalezení stále dostatek aranžérských kudrlinek a specialitek. Produkce je sice stejně tak jako na debutu stále trochu umírněnější; kytary znějí uhlazeněji a tak, aby nerušily hlavní celek stojící spíše na poloakustických základech, a možná, že by trochu více zvukové údernosti neškodilo, ale albu jako celku to rozhodně nijak nevadí.
Když už je neustále řeč o refrénech a chytlavých melodických linkách, tak z celé plejády bych osobně vyzdvihnul asi ty v „Created For Me“, které prostě nejdou dostat z hlavy. V „Until I Smile“ skupina zaútočí naivně znějícím popěvkem, který však v zápětí nepohrdne společností příjemně tklivého motivu. Na této kooperaci pak funguje celá skladba, jíž lze na jinak vyrovnané kolekci považovat za jednu z nejzdařilejších.
Předchozí slova tomu příliš nenasvědčují, ale i tak nebylo důkladné vstřebání „Elevating Moments“ nejlehčím úkolem. Máme zde sice co dělat s posluchačsky velice vstřícnou (víceméně) rockovou deskou, ale rozhodování o tom, zdali skupina ve snaze znít co „nejhitověji“ občas nepřekročí hranici posluchačské podbízivosti, je někdy nesnadné. Fakt je ten, že po počátečních silných rozpacích se album nakonec stalo příjemným společníkem, o jehož trvalejší hodnotě i přes několik předchozích slov nemám pochyb.
Oproti debutu hitovější a chytlavější nahrávka. APATHEIA ze sebe setřásli poslední zbytky artrockového pláštíku a vydali se směrem k přímočařejší rockové kompozici. Nutno říci, že pro ně správným směrem.
7 / 10
Michal Feber
- kytara, vokály, klávesy
Krystian Danel
- kytary, violoncello, vokály
Sebastian Balon
- bicí
Krystian Szynder
- basa, vokály
1. Dressed In Dreams
2. When You're Not Speaking
3. Created For Me
4. When The Sun Goes Down
5. Until I Smile
6. The One To Follow
7. Circling Like Dogs
8. The Little I Remember
9. Living Dreams
10. Keep Goin' On
Vydáno: 2011
Vydavatel: X Production
Stopáž: 37:40
Produkce: Ecson Waldes (mix a mastering)
Studio: Biotech studio + GM Recording Studio
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.